Satrapold:
Ten dvanacterak zmizel w housti, tez soudruhy swe newidim

at odwaha me neopousti toz na roh lesni zatroubim:
Jen ozwena mi z hloubi zni a pode mnou muj or,
to newesela wecerni jest wskutku spolecnost!
A ke wsemu jeste do jamy ja se swym konem pad,
tu stedti Osud preje mi, ze nezlamal jsem waz.
Ted probouzim se z mrakot tezkych, smrti o wlas unikam,
kdys tu nahle z hlubin lesnich kraci diwka spanila, cha cha cha...
Powez mi jen, ze nejsi sen; newim, zda spim ci bdim?
Preludem tim tak okouzlen; cozpak se w raji nachazim?
I kdyby smrti dech me obesel I zkratil ziti hned,
skwost krasnejsi bych nenasel na swete tisic let!